Živý region STRAKONICKO

Začnu trochu ze široka. V přírodě je přirozené, že jsou místa, kde je vody hodně (z našeho hlediska snad nadbytek) a pak místa, kde chybí a je sucho. Ani jedno ale ani druhé nebrání přírodě, aby tam mohla v nějaké formě fungovat. Je to stav přirozený. Najdou se vždy ty správné rostliny, které tam mohou růst a tento prostor osídlit. Příroda je na to připravená a tvoří to její pestrost. Člověk je součástí přírody a bez ní by se ani nevyvinul. Moc často na to ale zapomíná. Ztrácí k ní úctu a pokoru.

Tento pocit, že je "ředitel planety", ho žene do situací, s kterými si pak neví rady. Věnuje obrovské finanční částky, aby si přírodu "pokořil" a bojuje s ní. Neuvědomuje si, že pokořuje a bojuje se svoji vlastní podstatou. Výsledkem takové činnosti je, že musí vynakládat další (a mnohdy větší) investice na to, aby udržel to, co získal nebo odstranil škody způsobené svoji pýchou. Příroda má svůj řád a všechno vymyslela už dávno před námi. Pokud budeme žít v rámci tohoto řádu, máme možnost žít spokojený život s relativně malými náklady. Pokud přírodu znásilňujeme, nevede to k ničemu dobrému.

Už dnes vidíme následky naší činnosti v znečištění půdy, vzduchu a vod. V erozi a ztrátě úrodnosti našich polí. V neschopnosti krajiny zadržovat vodu. A přitom by stačilo jít s přírodou a ne proti ní. Proto také říkám: "odvádět vodu z pozemku je až to poslední řešení". Voda je zdroj života.

Proto je pochopitelně důležité sázet na suchá stanoviště suchomilné rostlinstvo a na mokrá vlhkomilné. Zní to možná směšně, ale je nejčastější chybou, že si určíme jak ta naše zahrada má vypadat a pak se snažíme do toho přírodu nacpat. Nakupujeme drahá čerpadla a přebagrujeme půlku zahrady, jen aby ten záhon s mrkví byl tam, kde jsme si umanuli. Takhle to ale nefunguje. Bude nás to stát jen velké peníze, úsilí a výsledek je velmi nejistý. Je důležité jít cestou nejmenšího odporu a respektovat přírodu.

Pak snadno poznáme i co si můžeme s přírodou dovolit, aniž bychom šli "proti srsti". Příkladem bych dal jednoho mého známého. Je zemědělec a koupil pastvinu ve svahu. Prostředkem pastviny vedlo shora dolů úžlabí. Původní drenáž byla nefunkční a vznikl zde 30m široký pás podmáčené půdy s kyselou travou a ostřicí. Celkem tak přicházel o víc jak 1 ha půdy, která byla zemědělsky nepoužitelná. Náklady na obnovu drenáží byly vysoké a navíc dobytek trpěl na pastvině nedostatkem stínu.

Navrhl jsem mu proto, aby v jednom místě mokřiny vybagroval napajedlo a zbytek podmáčené plochy osázel olší, topolem a osikou. Celkové náklady nepřevýšily ½ nákladů na obnovu drenáží a rekultivaci podmáčené plochy. Dobytek tak měl postaráno o vodu, kterou nebylo třeba dovážet. Po několika létech i o odpočinek ve stínu. V krajině vznikl větrolam, který svými kořeny zpevnil půdu, využívá přebytečnou vodu a působí jako biokoridor. V budoucnosti bude dávat hospodáři i dřevo. Zde se jedná o větší záležitost než je zahrada u domu, ale princip je stejný. Příroda funguje stejně bez ohledu, zda se jedná o truhlík na balkonu nebo 100 ha zemědělské půdy. Jen jí dát respekt a čas.

Mnohde lze vodu z míst, kde by mohla škodit, (u budov a podmáčených míst) svést do nižší části pozemku, kde vytvoříme jezírko nebo mokřinu pro vodní nebo vlhkomilné rostlinstvo. U větších ploch může vzniknout i prostor pro chov ryb. Každé místo, kde vodu zadržíme, nám pak zavlažuje plochy položené pod ním. K tomu slouží ideálně „svejly"(jakési strouhy po horizontále) vytvořené ve svahu. Mohou být od 1m délky až po několik stovek metrů.
Veškerá dešťová voda ze střech je vynikající, měkká voda na zálivku.

Proto je důležité mít někde na zahradě nádrž na její zachycení s přepadem do vodní nádrže nebo svejlu.
Také plné osázení ploch bez zbytečných volných míst zabraňuje ztrátě vody z půdy. Slunce nesvítí přímo na holou zem a rostlinky, které si vzájemně zastiňují spodní části, nevypařují tolik vody z listů.
Také terasování zadržuje vodu. Méně nakloněná plocha dá vodě čas vsáknout se. Je i méně vysušována sluncem vzhledem k ostřejšímu úhlu, pod kterým dopadají sluneční paprsky.

Každá mez, o kterou se terasa opírá, zadržuje vodu kořeny svého rostlinstva. Může nastat situace, že máme na pozemku vody moc. Teda tím myslím opravdu moc. Ať už je to vysoká spodní voda, (zjistíme to tím, že vyvrtáme do země díru 1m hlubokou a v ní bude voda), nebo pozemek, kde se voda špatně vsakuje a postává na povrchu, (obvykle to způsobují jíly). V tomto případě doporučuji vybagrovat nádrž a ze získaného materiálu navršit valy nebo kopce. Pokud možno v dosahu ramene bagru, aby odpadlo převážení.

Někdy se dá i v okolí sehnat nějaká ta fůra zeminy při výkopových pracích. Na takto vzniklých vyvýšeninách může být pěstována zelenina, keře ale i ovocné stromy. To vše na půdě, kterou mnohdy už každý odepsal. Důležité je zjistit si do jaké hloubky vysazovaná vegetace svými kořeny dosáhne a podle toho navršit dostatečně vysoký val. Kořeny by nikdy neměly dosáhnout úrovně spodní vody. (To pochopitelně neplatí o rostlinách spadajících do skupiny pobřežních.)

Shrnu-li to teda je několik jednoduchých způsobů jak hospodařit s vodou na pozemku:

1.) Terénní úpravy (terasy, valy, svejly)

2.) Jímání vody (vodní nádrže, cisterny, svejly)

3.) Plný pokryv pozemku rostlinstvem a mulčování (brání výparu vody z půdy)

4.) Využití šedé vody z domu k zálivce (nesmí obsahovat saponáty).

Článek vyšel v červencovém čísle časopisu Kompost. Celé číslo najdete zde.