Živý region STRAKONICKO

Ne běžným dovoleným, Ne zapomnění

Koupání v moři, procházky po plážích a promenádách, večery pod lampou s usrkáváním vína a poslechem nenucené hudby. Pro někoho výlet snů, pro Štěpána Černouška takřka noční můra. Nejlépe je mu v prostředí připomínajícím kulisy filmu Stalker nebo Ocelové město. Trosky, mráz a pustina. Štěpán Černoušek říká Ne běžným dovoleným a díky tomu přidal další Ne: zapomnění míst, na nichž trpěly statisíce lidí.

Když mu bylo šestnáct, jel poprvé do Ruska. Postupně navštívil „baťůžkářské destinace typu Bajkal nebo Mongolsko". V roce 2003 už mířil na místa vzdálenější než Japonsko. Tisíce kilometrů vlakem, lodí a stopem. Do Magadanu. Že vám název tohoto letoviska nic neříká? Není divu, Magadan je jedno z centrálních měst Kolymy, oblasti, v níž stály gulagy, koncentrační tábory pro oběti bolševického teroru. Skutečná dovolená snů. „Přečetl jsem

Kolymské povídky od Varlama Šalamova a chtěl jsem vidět na vlastní oči místa, kde byl milion lidí nucen strávit spoustu let svého života a spousta jich tam umřela. Po třech týdnech na cestě jsem dojel do Magadanu, kde není vůbec nic zajímavého. Město je v dezolátním stavu, až šedesátistupňový mráz, zimou pokřivené paneláky a strašný bordel. A navíc vědomí, že všude kolem jsou bývalé lágry," popisuje svou „iniciační" cestu Štěpán Černoušek, někdejší student rusistiky, dnes knižní redaktor Ústavu pro studium totalitních

režimů a také zakladatel občanského sdružení Gulag.cz. Tehdy se až k pozůstatkům gulagů nedostal, chyběl čas i peníze, ale zájem přetrval a výsledkem byly dvě expedice na takzvanou Mrtvou trať, zbytky železnice a lágrů na polárním kruhu v oblasti Západosibiřské nížiny. Pokaždé o vlastní dovolené, takže zatímco se jeho vrstevníci opalovali nebo fotili francouzské

katedrály, Štěpán Černoušek se prodíral tajgou. Na hlavě „nakomárnik", ochrannou kuklu proti všudypřítomným komárům a muškám, které vám nedovolí v klidu ani vykonat základní potřebu, poštípaný a utahaný, přičemž hlavním cílem expedice je zaniklá železniční trať a rozpadající se koncentráky.

„Baví mě to, jinak bych tam nejezdil. Sice každou několikatýdenní cestu odnesu další několikatýdenní nemocí z vyčerpanosti, ale je to náročné hlavně psychicky. Jinak potřebuješ jen základní zkušenosti s tábořením v lese a zdravý rozum. Vědět, kam se chci dostat, a hlavně, jak se pohybovat v ruském prostředí, jak se v tom zdánlivě nepřehledném systému orientovat."

Díky své nechuti k běžným dovoleným („Ale já proti moři nic nemám, tak na týden jednou za čtyři roky.") tak vlastně pomáhá odkrýt zanikající kapitolu ruských a evropských dějin a udržovat místo lidského utrpení v živé paměti.

„Myslím, že tato místo je třeba navštěvovat, vědět, v jakém jsou stavu, co se s nimi děje. Nejhorší je zapomenout, lágry přestavět na rekreační chaty a dělat, že se nic nestalo. Spousta táborů v těchto místech je dodnes neporušených, zanechaných v takovém stavu, v jakém je vězni opustili. To je v evropském kontextu naprosto neuvěřitelné. Tady asi těžko narazíš na německý koncentrák ještě s věcmi po vězních, který lidé z okolních vesnic jenom rozebírají na topení."

Přes tento bohulibý počin je stále terčem posměšků svých přátel a spolupracovníků, kteří razí heslo, že je-li někde na světě opravdu ošklivé místo, Černoušek tam musí jet na dovolenou. On sám se ostatně této myšlence nijak nebrání, běžná turistická estetika je mu cizí a pod pojmem „eurovíkend" si představuje čtyřdenní zájezd do čečenské metropole Groznyj, kam se takto

několikrát vypravil na vlastní náklady v rámci dobrovolnické práce pro sdružení Berkat. I banální cesty musí okořenit něčím zvláštním. Třeba jako svatbu své sestry v Kalifornii, kterou spolu s manželkou Petrou započal na Aljašce, kde kromě sledování medvědů pátrali i po stopách pravoslaví mezi místními indiány. To vše samozřejmě během řádné dovolené.

V současnosti je Štěpán v kontaktu s polskými kolegy, kteří prošli trasu filmu Útěk ze Sibiře (z Jakutska do Kalkaty), a společně plánují další výpravu na neobjevená místa Mrtvé trati. Její šéf ale musí řešit další „problém", přírůstek do rodiny. „Čeká mě asi poslední výprava, neumím si představit, jak doma vysvětluju, že peníze, které jsem měl dát dítěti na knížku, obětuju na cestu do gulagů, stejně jako kompletní dovolenou." Všem dnům ale konec rozhodně není a plánovat se musí. Při vyslovení magické formulky „dovolená snů" se Štěpán

Černoušek ohlédne po velké mapě Ruska ve své kanceláři. „Projet tak celé Rusko až na Čukotku a pak na Aljašku, nejlépe po zamrzlé Beringově úžině, to by bylo ideální. Ale klidně bych jel i v létě lodí. Z Magadanu na Čukotku vede v zimě silnice po zamrzlých tundrách a řekách. Stopnout si náklaďák a jet..." zasní se cestovatel, s nímž byste na dovolenou nejspíš nejeli.

Štěpán Černoušek  (* 12. 2. 1977)

Rusista, publicista, cestovatel, předseda občanského sdružení Gulag.cz

Pracoval v Českém rozhlase , ČTK a na tiskovém oddělení ministerstva práce a sociálních věcí. V současnosti je zaměstnán v Ústavu pro studium totalitních režimů

Pravidelně publikuje reportáže a články ze svých cest (Česká televize, časopisy Respekt, Lidé a země, Babylon), jeho reportáže z Čečenska a Mrtvé trati vyšly také v německém časopise Der Freitag, švýcarských novinách Neue Zurcher Zeitung a Tages Anzeiger, odvysílal je i německý veřejnoprávní rozhlas Westdeutcher Rundfunk

V současnosti organizuje rusko-český divadelní projekt „Invaze 1968", jehož výsledkem bude společná hra ruských a českých dramatiků mapující pohled Čechů a Rusů jak na události srpna 1968, tak i na vzájemné stereotypy

Spolupracuje s ruským historickým a lidskoprávním sdružením Memorial, muzeem Gulagu v Moskvě, centrem Andreje Sacharova a dalšími organizacemi

Film Mrtvá trať, který vznikl během jedné z expedic Černouškova týmu, můžete vidět na Doc Alliance

Výsledkem dvou Černouškových expedic (2009 a 2011) na Mrtvou trať je mimo jiné stejnojmenný dokumentární film jednoho z členů první expedice Šimona Špidly, vznik webových stránek www.mrtvatrat.cz a občanského sdružení (www.gulag.cz) a také řada kontaktů na ruské historické a pamětnické organizace, jako je například Memorial, sdružení zabývající se v Rusku zločiny komunismu.

Projet Galerie NE

Autor: Jan Hanzlík
Foto: Ondřej Tylčer

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat. Klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/.