Erika Bednářová, které jsou věnovány další Příběhy 20. století, se narodila jako Rotterová v roce 1930 v osadě Pekařov (Beckengrund, dnešní součást Loučné nad Desnou) německým rodičům.
Klíčovou část života prožila odtržena o rodiny (za nacistů), v internačním táboře (po květnu 1945) nebo ve vyhnanství.
Eričina maminka Sofie byla zarytá odpůrkyně německých národních socialistů, a hned po záboru pohraničí v roce 1938 ji zatklo - a po krátké době propustilo - gestapo. Za války pomohla mnoha lidem několika národností.
V roce 1940 byla znovu zatčena a nacistické úřady jí odebraly děti: Anna skončila v dětském domově v Čelákovicích, Erich musel na práci u sedláka ve Waltersdorfu (Žleb) a malou Eriku se sestrou si vzali strýc a teta Engelbertovi ze Svitav.
Sofie byla opakovaně propouštěna a zatýkána, mučili ji a vyslýchali, přesto dál pomáhala lidem v okolí. Ještě na jaře 1945 zachránila mladého německého vojáka - zběha, kterého nejdřív ukrývala a pak po nocích odvedla domů, přes hranice, několik stovek kilometrů.
Po osvobození byla rodina Rotterových perzekuována stejně jako všichni Němci. Eriku nejprve poslali do internačního tábora v Olomouci-Hodolanech, kde v otřesných podmínkách prožila tři měsíce.
„Jeli jsme, a to byl bordel, od těch Čechů, protože akorát jedna byla henleinovka. Většinou jsme byli všichni z rodin antifašistů. To bylo tak nespravedlivé. Tak já jsem tam byla tři měsíce. Spali jsme na holé zemi. V místnosti nás bylo 48. A tam to bylo kruté.
Už jste slyšel o Hodolanech? Ne, že? O tom koncentráku se úplně mlčí. V noci jsme měli strach jít sami na záchod. Tam pokaždé nějaký německý voják visel. V noci. Hlídka se tím pak bavila. Nebo je mlátili. V chodbě byl stůl. Tam je uvázali a mlátili. A když už byli v bezvědomí, tak je stejně mlátili. My jsme potom přišli z práce a krev tam tekla. A my jsme to museli uklízet. (...)
A hlad. Ráno jsme dostali hrnek černé kávy, té hořké melty, a kousek tvrdého chleba. Až večer jsme pak dostali polévku. Když jsem poprvé viděla tu polévku... Byla z nějakého starého hrachu a fazolí a plavali v ní červíci. Já jsem říkala: ,To já jíst nebudu.‘ A vedle seděla paní a řekla: ,Buď ticho a jez. Zavři oči. Nesmíš se dívat, co jíš. Jestli chceš přežít, tak to musíš sníst.‘ Tak první den jsem to vyzvracela a pak už jsem to jedla."
Na jaře roku 1948 byla Erika i s maminkou vysídlena na Uničovsko, kde pracovaly bez mzdy, jen za ubytování a stravu. Erika Bednářová byla v té době už vdaná a měla s sebou čerstvě narozené dítě - manžel Oldřich byl povolán na vojnu a o tom, že jeho ženu vysídlili, nic nevěděl.
Z Uničovska se Erika dostala až díky manželovým rodičům. Maminka Sofie Rotterová tam pracovala celé tři roky, než ji „vyreklamovali" němečtí antifašisté z Rapotína. Erika pak žila s manželem v Loučné nad Desnou.
Neuměla česky, a tak nemohla získat žádné zajímavé zaměstnání, pracovala v lese a poté, od roku 1968, v továrně Velamos. V roce 1997 zažila povodeň na řece Desné: stála v kuchyni po kolena ve vodě - a sledovala, jak jí obrovské balvany strhávají dům...
________________________________________________________________________
Autor: Adam Drda (adr)
Foto: Post Bellum
Pořad: Příběhy 20. století
Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: neděle 20:10; repríza na Radiožurnálu sobota 21:05
Délka pořadu: 50 minut
Pravidelná setkávání s rodiči a dětmi v rámci projektu na podporu pozitivního vztahu ke knihám, čtení a čtenářství u nejmenších dětí. Oddělení pro děti,...
Cestovatelka, spisovatelka a bývalá dobrovolnice Hana Hindráková si Keňu zamilovala natolik, že se tam stále vrací. Přijďte si poslechnout, co ji přivedlo...
Přednáška, besedaUdálostPříběhZajímavostŠmidingerova knihovna
Holky na tahu je hudební projekt, který již svým názvem prozrazuje, že se jedná o ryze dívčí a dámskou záležitost, ve...
Cílem webu Živý region je infornovat o dění na Strakonicku, Blatensku, Vodňansku, Volyňsku a Horažďovicku, ale i Prachaticku, Vimpersku nebo Písecku. Chceme pomoci jednotlivcům nebo organizacím dát vědět o jejich činnosti. Nabízíme pomocnou ruku a bezplatný prostor pro prezentaci všem, kteří pořádají sportovní, kulturní nebo i úplně jiné akce pro veřejnost.