Živý region STRAKONICKO

Ne nudným ulicím.

Byl ve službě a hrál na piano. Video dopravního policisty bravurně ovládajícího klapky hudebního nástroje se za pár dní stalo virálem, které pod názvem „This is Prague, baby" vidělo téměř dva a půl milionu diváků. Tahle skvělá reklama pro Prahu by nevznikla bez Ondřeje Kobzy a jeho Ne nudným ulicím.

Ondřej Kobza je povoláním kavárník, otevírá stále nové podniky, do nichž proudí stále noví hosté, a jeho jméno už se stalo pojmem. Naposledy „zahrálo" v jednom z hipsterských přísloví, které zní: „Bez peněz ke Kobzovi nelez". Kavárnictví ale není jedinou jeho aktivitou. Proslavilo ho spíš uličnictví. Ale popořádku.

Je srpen 2010 a Kobza si půjčuje půlmilion, aby probudil spící prostor v ulici Krymská v pražských Vršovicích. Bez předchozí znalosti řemesla a s dluhem na krku zakládá současnou „kultovku": Café V lese, základní kámen fenoménu Krymská. Tahle strmě stoupající ulice pokrytá vlnící se dlažbou a lemovaná parkujícími vozy se totiž během následujících let plní řadou podniků, které jakýmsi záhadným a dosud nevysvětleným kouzlem přitahují konzumenty zábavy ze všech koutů metropole, ba i přespolní. Při takové četnosti možných cílů začala oblast logicky pulzovat životem, hosté přebíhající mezi podniky se často shlukovali na ulici a záhy zjistili, jak je na ní dobře. Obzvlášť když kavárník Kobza čas od času před svým zařízením umístil věšák, pod něj natáhl koberec a na něj umístil piano. A za něj pianistu.

Když podnik jel jak furtšlapista dolů Krymskou, obrátil Kobza pozornost k vltavské náplavce. Pod Palackého mostem tam cyklonadšenec Martin Kontra založil Bajkazyl, pouliční servis kol. A Kobza mu k němu přilípnul hospodu. Další fenomén byl na světě. „Sem už jsme piano postavili na stálo. A když i tady slavilo úspěch, napsal jsem jednoho dne starostce Prahy 2, že bych rád umístil jedno i na náměstí Míru. Odpověděla kladně, a tak vznikla ´piana na ulicích´. Lidi vzali ten nápad za svůj a dneska je něco podobného už ve třiceti městech. Z toho mám hroznou radost. A taky jsem zjistil, že lidi jsou relativně spontánní a každým dnem, co tu ten nástroj stojí, se stávají spontánnějšími."

Piana se záhy objevila i na pražském hlavním nádraží, u Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (kde se proslavil onen talentovaný policista), pražském letišti a řadě dalších míst. Pianisté hráli, lidé se zastavovali, nálada se zlepšovala. Kobza strhnul lavinu. Stal se uličníkem.

Tenhle pojem souvisí hlavně s jeho nechutí k sousloví veřejný prostor. A taky s jeho fascinací ulicí jako místem (možných) setkávání. „Vždycky mě štvalo, když ulice vypadala jen jako místo, kde parkují auta a kudy se lidi vrací večer z práce domů. Snažím se, aby ulice ožily, aby se v nich děly nečekané věci, aby z nich zmizela nuda. Právě záblesky spontánnosti, to mě ve městě baví."

Úspěšné kavárny a internet zaplavený preludujícím policistou (ale i virtuozními výkony evidentních bezdomovců, starců s artrózou, roztomilých dětiček a nejnověji šikovným Libanoncem a jeho variacemi Pro Elišku) dodaly Kobzovi sebevědomí k realizaci dalších nápadů, které mají zahnat nudu. V lednu tohoto roku se tak kolem piana na hlavním nádraží tančilo tango, nedávno novinami proletěla zpráva o instalaci venkovních šachových stolků, podporu podobně laděným lidem poskytuje „Pražský vývar", jakýsi rychlocrowfunding spočívající ve společném setkání občanů nad talířem polévky, za níž každý strávník zaplatí stokorunu a během jídla si poslechne autory projektů na oživení města. Na závěr večera pak společným hlasováním přisoudí vybrané peníze jednomu z nich.

A pak je tu plný šuplík dosud nerealizovaných myšlenek. Veřejná ohniště, kde by fanoušci této nejlepší televize na světě mohli volně a bezpečně koukat do ohně. Jukeboxy s poezií. Sdílené kompostéry...

Nápadů je spousta a zeď Kobzovy kanceláře je jimi popsána, přičemž on sám přiznává, že si někdy „vymýšlet nové nápady zakazuje". A taky doufá, že svým příkladem strhne ostatní.   

„Vyzývám k drzosti. Chci po lidech aktivitu, chci, aby se inspirovali a přišli s vlastními nápady. Na druhou stranu ten nápad musí být dobrý, promyšlený. Pak už je to jen o jednání s úřady, řešení problémů, odstranění překážek. Věta, že něco nejde, pro mě nemá tečku, ale pomlčku, která umožňuje pokračování! Pokud chci něco, co nikomu neublíží a navíc to udělá někomu radost, pak říct, že to nejde, je blbost. Každá další realizace může generovat nové nápady v hlavách lidí, co projdou kolem, i kdyby to byl jeden člověk z tisíce. Ten se pak rozhodne uskutečnit něco, co vytvoří otisk jeho samého."

Ondřej Kobza ví, o čem mluví. Jeho vlastní otisk už připomíná obrys sebevraha, co z Nuselského mostu dopadl na měkký asfalt.  

Ondřej Kobza (1979 v Ústí nad Orlicí)

kavárník, aktivista, manažer a organizátor

nedokončil studia na Teologické fakultě Univerzity Karlovy

Usiluje především o oživení města, ve kterém žije.

Jeho kavárny jsou v Praze neodmyslitelnou součástí veřejného prostoru, s jeho jménem je spojen „sdílený společný prostor - Krymská," v pražských Vršovicích...

...Významně se podílel na oživení „vltavské náplavky‟ a neúnavně na sebe upoutává pozornost veřejnými akcemi, jako jsou piana v ulicích, tango na nádraží nebo veřejné šachové stolky. 

Projet Galerie NE

Autor: Kateřina Obozněnko
Foto: Ondřej Tylčer

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat. Klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/