Živý region STRAKONICKO

Spisovateli Romanu Szpukovi vyhovuje k životu Vimperk, který je sice poněkud stranou literárního života, zato z něho může pohodlně vyrážet na své „darmošlapské" toulky za přírodou a meteorologickými zajímavostmi.

Před pár lety jsi vydal sbírku haiku nazvanou Kámen v botě. Čím tě přitahuje tahle starodávná orientální forma?

Klasické japonské haiku vycházelo z počtu slabik na třech řádcích 5 - 7 - 5, ale podstatné jsou jiné věci. Celé to vychází ze zenového buddhismu, který usiluje o přítomný okamžik bez subjektivního momentu. Báseň by tedy měla být bez „subjektivní náhražky", jak říkal Bašó, zakladatel haiku. Tvoří se z toho, co člověk vidí, co prostě je, nepoužívají se metafory a jiné básnické figury typické pro západní poezii. Klíčová je pozornost, člověk jde po městě, dívá se kolem sebe a najednou jej zasáhne obraz či situace, které přesně odpovídají haiku.

Haiku je náročné pro autora, ale i pro čtenáře. Někdy se zdá, že se v básni nic neděje.

My už jsme hodně otrlí, zabere na nás poezie, která je nějakým způsobem konfrontační, útočná, šokující. U haiku je naopak potřeba ztišení, člověk by měl mít cit pro všednost a zároveň pro jedinečnost okamžiku. To je dnes problém.

Kteří autoři haiku tě inspirují?

Kromě Bašóa se mi hodně líbí Santóka Taneda, haiku psali také třeba beatníci - Kerouac mu dobře rozuměl.

Pro haiku se asi dobře hodí téma přírody, že?

Příroda je samozřejmě bezvadná věc k pozorování, ale na prostředí v podstatě nezáleží. Existují městská haiku, haiku může vzniknout v zaplivaném nonstopu nebo třeba v kuchyni. Nejlepší haiku na světě může napsat ženská od plotny.

Ty pocházíš ze severních Čech, můžeš je srovnat s jihem republiky?

Pocházím z Teplic, které jsou obklopeny horami, sem jsem se přistěhoval taky do hor - hlavně kvůli ženě. Severní Čechy jsou ale úplně něco jiného. Je tam hlavně jiná mentalita lidí, a tudíž i básníků. Působí tam takoví drsňáci jako Patrik Linhart nebo Svatava Antošová, hodně se prosazovala punková a postindustriální hudba, večírky se podobaly futuristickým akcím, dominuje zkrátka exprese. Jižní Čechy jsou oproti tomu ztišené, krajina je tu dost zasmušilá, lidi, kterým je blízká poezie, se vyskytují spíš po lesích stranou civilizace a jsou více uzavření. I když se taky stýkáme, je těžké dát se dohromady.

Žiješ ve Vimperku, nepřipadáš si tu tak trochu stranou? Na periferii?

Když se nad tím zamyslím, tak mi to spíš vyhovuje. Protože když je člověk ve středu dění, a to i literárního, nemůže být tolik soustředěný na to, co chce tvořit. Ten, o kom se neví, má lepší možnost odevzdat se tvorbě. Kdybych se ocitl třeba v Brně, které považuji za ohnisko poezie, pořád bych seděl s někým v hospodě a nakonec bych nic nepsal. Má to samozřejmě i nevýhodu, jelikož člověk ztratí přehled o tom, co se píše.

Pracuješ prý jako pozorovatel počasí na Churáňově...

Ano, posíláme každou hodinu do komořanského ústředí kódované zprávy o tom, jaké je aktuální počasí. Na jejich základě se pak dělají předpovědi. Já se navíc zabývám pozorováním různých halových a atmosférických jevů a spolupracuji taky s lovci bouří.

A jak tedy bude? Čeká nás letos vůbec nějaká zima?

Ono sledovat dlouhodobé předpovědi nemá smysl, to se dělá jen proto, že lidi chtějí něco slyšet. Počasí se dá odhadnout maximálně na 3-5 dní dopředu.

Jakou literaturu rád čteš? Baví tě jakožto vlastně šumavského autora takový Karel Klostermann nebo Adalbert Stifter?

Klostermanna i Stiftera znám, ale jinak obecně prózu moc nečtu. Spíš jsem se věnoval různým mystickým křesťanským autorům, filozofii, poezii, v současné době čtu talmud, protože mě zajímá pohled na historickou postavu Ježíše Krista ze strany tehdejších židovských rabínů. Většinou čtu věci, které jsou dost odtažité ode dneška.

Současnou produkci nesleduješ?

Sleduji, ale více méně náhodně. Už nemám systematickou snahu být v obraze, i když dřív jsem načítal stohy knih. Čím jsem starší, tím mám méně ambicí.

Můžeš nějak přiblížit literární skupinu XXVI, kterou jsi založil?

Skupina trvá už 30 let. Vznikla za totality, v roce 1983, a prošla obrovským vývojem. Ideou bylo dát dohromady osamělé píšící lidi, kteří neměli kontakt ani na oficiální vydavatelství, ani na disent. Na začátku tedy nebyl žádný program, ale touha se sdílet. Nejdříve převažovali křesťansky orientovaní autoři, centrem byla totiž fara v Příchovicích (v Jizerských horách), kde se ještě teď konají srazy. Po revoluci se však skupina více otevřela a začaly k nám jezdit různorodé typy: od pankáčů, přes satanisty až po anarchisty. Za zlaté období skupiny považuji 1. půlku 90. let, kdy jsme každé dva měsíce pořádali bujaré srazy. Scházíme se dodnes, ale už jsou to velice klidná setkání.

bio box

Roman „Darmošlap" Szpuk je básník a prozaik narozený v roce 1960. Pochází z Teplic, ale žije ve Vimperku a pracuje jako pozorovatel počasí na Churáňově. Od roku 1990 vydal na 17 básnických knih, tou poslední z roku 2013 jsou lyricko-meteorologické črty Chraplavé chorály. Od roku 2006 se intenzivně zabývá haiku. Je také zakladatelem dodnes činné literární skupiny XXVI (www.xxvi.layne.cz), která nedávno oslavila své třicetileté výročí.

ukázka z tvorby

Roman Szpuk: Mrákota

Otupěle zírám do mrznoucí mlhy. Teplota se už druhý den drží na nule, spíš slabě pod ní. Mrholení namrzá a namrzá. Vyšel jsem bos na ochoz a jen tak tak, že jsem neupadl. Teplé chodidlo si na ledovce vytvořilo dokonalou skluzavku. Všechno je omrzlé, jeřabiny, lišejník na větvích, jalovce i kleč a také plot, střecha.

Mlžný démon se nehne z místa, vlhne na stráži a dává o sobě vědět jen viditelným dechem. Ovdověl nedopatřením a dal se do služeb žalu.

Třetí den mlhy. Padá sníh s deštěm. Potápěči sestupují na dno lesa. Rozvířili kal par. Nedůvěřivě postávají, přešlapují. Zbude jim ještě z nádechu dost vzduchu k výstupu na povrch?

Utlumen chropot zvířat. Pytláci se sami chytili do svých pastí. Kde jsou ty časy, kdy vichr lomcoval kmeny, kůra praskala a větve se navzájem bičovaly? I vyšetřovatelé dávného zločinu již odešli a každý vlhký kout zarůstá mlhou.

Od východu vane potní aerosol z hlasů vzdálených zvonů. Jejich hlahol utichl před stovkami let. Tehdy vymřeli i mniši jitřního obřadu do poslední chvíle se modlící z knihy žalmů. I zaslepili průduchy ve zdi pečetní mlhou. Byli to služebníci, o nichž se píše v talmudu: „U lidského krále je obvyklé, že sedí uvnitř místnosti a jeho služebníci jej hlídají zvenku. Ale co se týče Svatého, budiž pochválen, jeho služebníci jsou uvnitř místnosti a on je hlídá zvenku, neboť je řečeno: Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky (Žalm 121,8)" (Avoda zara IIa).

Mlha je tak hustá, že ani kvíčaly nepřetahují. Sedí na jeřábu nad krmítkem. Brblají trochu. Dvě odlétnou, aby se neřeklo, když už jsem vyšel na ochoz. Sněhulák přišel o hlavu. Bezlisté koruny bříz kostlivě praskají, tříštivě skřípou zbytky ledovky. A na všech krtincích těžce leží sněhová břečka.

Jak netopýr octl jsem se pod křídly své matky. Ale kdo ví? Dlouho se již nepohnula. Visí hlavou dolů, zavřela se nade mnou a kolem mě. A nyní je po smrti. Úkryt jejího těla, který mi poskytla, se rozpadá, blanou však je vidět jen další a další bezhvězdná blána par. Jak je nevzhledná.

Za hluboké tmy za mnou přijeli Ferry a Péťa z Volar. Hvízdali za plotem. Neviděl jsem tam, ale tušil jsem, že to jsou oni. Teď stojíme venku před dveřmi a hulíme špeka. Vítr zesílil a stočil se od východu více k severu. V nárazech dosahuje až 13 m za sekundu.

Ferry vypravuje, jak seděl s máničkami kdesi v hospodě. Když čas pokročil a vypilo se již více piv, Ferry povstal a mlčky přehlížel chlastající mládež. Když si ho nikdo nevšímal, stoupl si na židli a zde - jako hromosvod svědomí - stál a stál, pokyvoval hlavou a v duchu si říkal: „Co vy, holobrádci, víte o ándrgrándu? Co víte o Magorovi? Na co si tu hrajete?" A jak tak stál a bohorovně shlížel dolů skrze nikotinové straty, všiml si ho kamarád a zařval: „Tiše! Buďte zticha, hovada! Což nevidíte, že mistr čeká na klid, aby mohl recitovat?" Ale Ferry nechtěl recitovat. Chtěl jen burcovat. Najednou nepřicházel verš. Zavládlo ticho.

O půlnoci jdu kluky doprovodit k autu, které zaparkovali u Honzů. Vracím se zpět a vychutnávám hukot nočního lesa. Svítím baterkou do korun smrků. Vítr vhání pod husté větvě chuchvalce páry. V proudu světla se jejich stíny odrážejí na oblačné stěně jak v jeskyni. Ohlížím se, zda mě někdo nenásleduje s černým vějířem.

V lese trčí do výše dlouhé drápovité hrudní koše. Stoupají z nich páry. Vyrvaná srdce zarůstají pod kůru. Ledové nádory bludně bují. Svaly a pěsti ukrývají ve svých spirálách klíče, jejichž zámky už dávno odpadly ze zajateckých pout.

Teplota klesá, vstoupil jsem do Teutoburského lesa. Je dlouho po bitvě. Nalézám „kupy vybělených kostí a odťaté lebky nabodnuté na stromech" (Tacitus). Bořím se do rezavé mokřiny skoro po kolena. Nezavázal jsem si boty a teď mi nezbývá, než o ně svést zápas s bahnem. Sestupuju do proudu Losenice při -1°C, ledová voda mi líbá kotníky a lýtka.

Kdy pustit mlžnou žilou? Nad kulatými stoly karbaníků střih teplot - země ještě dýchá, vím to, přiložil jsem zrcátko k jejím rtům.

Ten náhlý zlom teploty pod nulu oznamuje blížící se změnu. Krůpěje na zábradlí i dole na trávě náhle zmrzly. Klečím u stébla koldokola obklopen mlhou. Ledové kapky připomínají ložiskové kuličky středového čepu. Zůstal kolotoč stát, anebo se otáčí kolem mě tak pomalu, že jeho pohyb není zřetelný? Van čechrá labutí peří v pařeništi mrazu.

V roce 1987 jsme jezdili s kamarádem Kájou Starým víkend co víkend na běžkách z Cínovce až na Moldavu. Ten rok byla ukrutná zima, zažili jsme i zákaz vycházení při teplotě -23°C a větru dosahujícím 70 km za hodinu. Vzpomínám si na tehdejší zakalenou oblohu, skrze kterou jen slabě prosvítalo slunce, a na metelici, ve které nám rychle začínaly omrzat tváře. Museli jsme sestoupit z hřebene dolů.

Kostelík Navštívení Panny Marie stál až na konci Moldavy, v údolí Moldavského potoka svažujícím se dolů k někdejšímu hraničnímu přechodu do Německé demokratické republiky. Kolikrát nás tam obklopovala dotěrná mrznoucí mlha. Foukalo od Grünwaldsko-oldříšských plání. Všude námraza, bílo, v kostele mráz, že se člověk bál usednout do lavice, stěny pokryté jinovatkou. A v nich my dva a ještě jeden starý Němec Gerhard, který tam směl po válce zůstat. Kněz Jaroušek Novosad sloužil mši českoněmecky.

Kropenka v moldavském kostelíku -

prstem jsem zavadil

o led.

Den ode dne proniká mlhou méně svitu. Globální záření dosáhlo 20. listopadu jen 209 J.cm^-2, 21. listopadu 112 J.cm^-2, 22. listopadu 96 J.cm^-2, 23. listopadu 59 J.cm^-2, 24. už jen 45 J.cm^-2. Krajina sestupuje do jámy. Či vystupuje ze země stín smrti zvaný salmávet? Mrákota se nade mnou zavírá, oblakota, vlhké velum se zamotává mezi keříky borůvčí. V tomto příšeří trvá maz rozetřený po jehličí kleče a jalovců, maz z uší, který brání les před podsvětními hvízdaly.