Živý region STRAKONICKO

...a není úplně jednoduché se toho pocitu zbavit, pokud máte to štěstí, že tu žijete taky. A pokud tu nežijete, ale třeba jen projíždíte, dýchne to na vás dřív, než řeknete měch.

Když přijedete od Budějovic a valíte dál ku Praze, na druhé kruhové křižovatce se nelekněte, that's not an unidentified flying object, ale dudy. Když budete stát na náměstí a ptát se kolemjdoucích, kudy se na něj jde, dřív nebo později potkáte strnulou, přikrčenou postavu v křečovitém gestu kosmonauta, vystoupivšího právě ze svého Sojuzu a kynoucího shromážděným davům.

Nenechte se mýlit, pán je dudák. A když si po tom všem potřebujete odskočit na vzduch, nejspíš vás místní pošlou do nejbližší zeleně na Podskalí, kde uvidíte sedět jeho "kámošku". Ta sice nevyděsí, ale když vám někdo neprozradí víc, než že jejím předobrazem má být literární postava, napadnou vás nejspíš postupně skoro všechny ženské literární postavy (a možná i pár mužských), které ještě vylovíte z paměti. Pořád nic? Jasně, že je to chyták! Ta luzná vychrtlice je samozřejmě Dorotka ze Strakonického dudáka, ale kdo by v ní tu ráznou, bodrou venkovanku hledal, že jo?

Tak jsme se zasmáli a je čas se v přírodě nadechnout. Cestou k Dorotce to moc nešlo, protože vzduch tu sytí vůně chmele, kvasnic a sladu, která nevoní každému. To se vaří Dudák. Pivo Dudák.

Život ve Strakonicích se asi nijak zásadně neliší od života v jakémkoliv jiném, podobně velkém (nebo malém) městě. Máme jen tu smůlu, že patří v Čechách k urbanisticky nejhůře zdevastovaným. Ve vzduchu tady visí všudypřítomný komplex z toho, že město nemá přirozené centrum, že jeho středem místo toho prochází hlavní silniční tah z Budějovic na Plzeň právě místy, kde by asi člověk logicky takové centrum hledal. Pár desítek kroků odtud, kde by ji naopak nikdo příčetný nehledal, stojí teplárna s komínem, který je jedinou zdaleka viditelnou městskou dominantou.

Když mantra leze krkem

Výraz jihočeské Benátky, kterým se kdysi město pyšnilo, je už nevratně jen součástí místní legendy o kdysi malebném městečku na soutoku řek. Pro zdejší obyvatele je potom nezbytně těžší se s vlastním městem identifikovat a slovo Strakoňák vyslovovat bez nepatrného uzardění. Protože s čím se identifikovat? S dudákem?

Nezlobte se, ale nebýt nedocenitelné folkloristické, etnografické a muzikologické celoživotní práce pana Josefa Režného, zakladatele dudáckého festivalu, povědomí o dnes tolik vzývané dudácké tradici by v dnešních Strakonicích neexistovalo a jedna ve školních učebnicích dosud přežívající Tylova báchorka by na tom s určitostí nic nezměnila. A neexistovala by ani současná snaha uměle vytvořit z dudáka univerzální marketingový symbol města a vyždímat z něj jak pár turistických kaček do městské kasy, tak snad i jakousi zástupnou kulturní identitu, když ta skutečná místním chybí. To se mimo jiné projevuje i do zblbnutí opakovanou mantrou "veStrakonicíchsenicneděje", která po desítky let patří do slovníku nejpoužívanějších frází každého Strakoňáka, až by tomu člověk málem začal věřit.

Řízená dudákizace

Takže vítejte ve Strakonicích. Pokud z toho na vás padla tíseň, nebojte se, pokusím se vás vzápětí přesvědčit, že není všechno jen černé nebo bílé. Že do Strakonic občas stojí za to zajet i jindy, než jednou za dva roky v době konání dudáckého festivalu, že ve městě nežijou ufoni a ani se tu nerodí děti s dudama přirostlýma k rameni.

Dá se tu žít celkem v klidu jako kdekoliv jinde, a najde se tu dost lidí, kterým mantra "veStrakonicíchsenicneděje" leze krkem. Takových, kteří místo kafrání u piva hledají cestu, jak z toho ven. Prostě proto, že je to baví a zajímá. A jenom tak mimochodem a možná nevědomky přitom vytváří novou, autentickou kulturní identitu města, kterou třeba jednou jeho obyvatelé budou moci vzít – na rozdíl od řízené "dudákizace" – za svou.

My se tomu společně se Semtamem můžeme pokusit trochu helfnout. Budeme se snažit, abyste počínaje tímto vydáním v něm našli všechno podstatné, co se ve městě chystá. Budeme plnit program, ale budeme taky chtít, abyste se o tom nejzajímavějším dozvídali podrobněji.

Podíváme se i do dalších koutů Strakonicka – do Volyně, Vodňan, Blatné nebo třeba do Nahořan. Přiblížíme vám strakonickou hudební scénu, která žije s ohromnou intenzitou a kupodivu převážně bez dud. Posvítíme si na aktivity neformální skupiny Jsme Strakonice a s nimi propojeného sdružení Sunshine Cabaret, mimo jiné provozovatele open air galerie Artwall Strakonice.

Budeme se zabývat veřejným prostorem a možnostmi urbanistického rozvoje města, kterým se detailně věnuje sdružení Oživme si Strakonice. Mrkneme se na místní divadelníky, výtvarníky i literáty. Nakoukneme do ekoporadny při Šmidingerově knihovně, malé, ale neuvěřitelně výkonné jednotky, která má mimo jiné na svědomí i existenci strakonických farmářských trhů nebo environmentálně zaměřený časopis Kompost.

S programem nám pomůže rozjíždějící se web zivyregion.cz, kde najdete tohle všechno na jednom místě. Budeme zkrátka společně s vámi bedlivě pozorovat cvrkot. A když nám něco uteče, pošlete to do redakce, nekousne vás.

Petr Kalaš
knihovník a promotér nejlepších nejhorších koncertů
vyšlo v Semtam 25: http://issuu.com/semtam/docs/semtam_25
Facebook: https://www.facebook.com/semtamcb