Jiná jména smrti / ilustrace M. Vichrové ke knize J. Křešničky

VýstavaKulturaVýstava

Jiná jména smrti / ilustrace M. Vichrové ke knize J. Křešničky

U příležitosti připomenutí 20.výročí od násilného úmrtí Josefa Křešničky vyšel v listopadu 2017 poprvé po dlouhých letech od vzniku jeden ze dvou beletristických textů Josefa Křešničky s názvem Jiná jména smrti.
V listopadu 2019 si připomínáme nedožitých 80. narozenin autora.
Výstava ilustrací spolu s možností seznámení se s knihou si klade za cíl být skromným připomenutím tohoto významného strakonického rodáka.
Třicet šest kapitol knihy doprovodila stejným počtem ilustrací strakonická rodačka, absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze Marcela Vichrová.
------------------------------------------------------------------------------------------
JOSEF KŘEŠNIČKA
Narozen 25. listopadu 1939 ve Strakonicích, zemřel 22. listopadu 1997 tamtéž násilnou smrtí.
Absolvoval vyšší zemědělskou školu, byl referentem pro zemědělství na okresním národním výboru (ONV) ve Strakonicích, od roku 1966 do roku 1970 redaktorem regionálních novin, od roku 1974 krmičem prasat a později nočním hlídačem v jednotném zemědělském družstvu (JZD).
V roce 1957 začal jako autor a mluvič aktivně spolupracovat se strakonickým loutkovým divadlem v souboru Radost, založeném jeho strýcem Aloisem Křešničkou. Sedm inscenací též režíroval. V letech 1964–1968 vedl při Radosti dětský soubor.
V roce 1966 se poprvé zúčastnil festivalu Loutkářská Chrudim jako autor úspěšné Barevné pohádky, roku 1967 v Zlatovlásce jako mluvič, v letech 1969, 1971, 1978 a 1982 opět jako autor a 1976 jako dramaturg. Pro pražské divadlo Říše loutek napsal několik loutkových her a pohádek; některé se dočkaly rozhlasového i televizního provedení. První z nich byla adaptace Andersenovy Sněhové královny (1957) a poslední Popelka (1994).
Jako novinář ostrého pera se mnohokrát uplatnil v regionálním i celostátním tisku. V deníku Svobodné slovo publikoval satirické epigramy, byl pohotový fejetonista. Několika povídkami a pohádkami přispěl i do Šumavského kalendáře.
V dětském časopise Mateřídouška i ve školních čítankách byly publikovány jeho říkanky a verše (například Zimní radovánky, Tající sněhuláci, Masopustní maškary). Samostatně byly vydány knihy Říkanky celé bílé (1978, 1984), posmrtně dětské básničky a říkanky Dětský rok na vsi (2005) a Rýmovačky z Pošumaví (2011).
V roce 1992 se stal zakladatelem a vedoucím čestického Kulturního spolku, vydavatelem časopisu Časopejsek, později i regionálního měsíčníku Čtení pro lidi. Pro čestické ochotníky napsal divadelní hry (Loupeživý rytíř aneb Podrobná zpráva o rozkotání tvrze v Doubravici r. 1520, Nahořanská rebelie, Zazděná paní, Dobrodinec). Vydal část barokního díla jezuity Albrechta Chanovského z Dlouhé Vsi jako významný doklad historie němčického panství. Inicioval odhalení pamětní desky P. Josefu Schmidingerovi (1801–1852) v zámecké kapli v Němčicích. Od roku 1995 byl zakladatelem a organizátorem přehlídky dětské soutěže v literární tvořivosti O čestický brambor.
Od roku 1996 byl Josef Křešnička aktivním členem Sdružení pro obnovu Dobrše, od roku 1997 pak jeho čestným členem.
V roce 2012 tento zapsaný spolek vydal soubor patnácti pohádek s názvem Pohádky ze šumavského Podlesí od Josefa Křešničky a v listopadu 2017 jeho beletristický text s názvem Jiná jména smrti. Spolek zároveň příležitostně uděluje významným nositelům kultury regionu pamětní plaketu Josefa Křešničky „Za kulturní počin na Podlesí“.

M. A. Marcela Vichrová
(nar. 16. 3. 1968 ve Strakonicích)
Zabývá se malbou, kresbou, ilustrací, linoryty a výchovou paličaté psí slečny Ashy (tibetská doga) a dvou blonďatých kluků Jáchyma a Matyáše.
O své práci říká: „Mé větrné a vlající ilustrace ke knize rytíře smutné postavy Josefa Křešničky se linou jako cesty podél lesů, polí, vesnic, chalup, statků, potoků a zámečků. Jako kořeny, které mne stále spojují se stejnou krajinou, jako je ta pana spisovatele Křešničky. Tím je naše šumavské Podlesí. Byť v knize o smrti, nad kterou zatím nikdo nevyhrál, smát se je povoleno: „Pechlátová Monika si mohla nohy uběhat“, jak se v knize píše. Než se však přátelství s nadhledem uzavřelo, „můj životaběh“ se odvíjel v linii po meči po chalupě Koblížků (Tažovice) s linií po přeslici po chalupě Cuhroujc (Hoslovice) do okresního poddaného města Strakonice a též do místní lidové školy umění s paní učitelkou Růženou Vizinovou. Ta mne směřovala k barvičkám na Střední uměleckou školu v Praze, na tzv. Žižkárnu. Odtud, jako téměř nejmladší z ročníku, jsem šla studovat v letech 1986–1992 na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, do ateliéru „užité malby“ u profesorů Quida Fojtíka a Pavla Nešlehy. Praha čarovala a lapila mne do svých sítí davu lidí, aut, velkých domů a dlouhých peněz.
Šel čas. Mnoho vody v Kolčavě (Novosedelský potok) uteklo do moře, další generace odrostla školním lavicím, na zámeček se vrátil pán (Tažovice), jednotu zavřeli a ani pojízdná prodejna již nejezdí. Ilustracemi se vracím domů ke kořenům.

------------------------------------------------------------------------------------------
DOSLOV KE KNIZE
Existují odkazy lidí, kteří jsou v době svého života nedoceňováni, krátce po smrti bývají vyzdvihováni, aby plynutím dnů byli opět zapomínáni. Časem se tyto odkazy stávají obsahově vyprázdněnými, s myšlenkami vskutku omšelými a postoji zevšednělými. Pak jim chybí jen pár kroků k úplnému zapomnění. To ale není případ Josefa Křešničky, přestože doba dvaceti let, která uplynula od jeho náhlé tragické smrti, by se mohla zdát dostatečná k tomu, aby se tak stalo.
Tento regionální písmák, divadelník a básník, zakladatel a tvůrce časopisu Čtení pro lidi a hybná osobnost Čestického kulturního spolku, ale také například Sdružení pro obnovu Dobrše, zanechal za sebou mnoho skutků. Některé jsou na první pohled pozoruhodné, jiné méně, další lze nalézt až pečlivým pohledem, skryté mezi těmi předešlými. Ale všechny se stávají svým způsobem výjimečnými, teprve podíváme-li se na ně s odstupem času, právě nyní. Obrazně je propojuje výrazná nit ryzí barvy v jinak pestrobarevné látce – jedna vlastnost nad jinými: schopnost nevzdat se svých ideálů navzdory stále opakujícímu se boji s větrnými mlýny. To se dá očekávat při všech strádáních jen od nenapravitelného snílka, neustále poháněného vnitřní touhou po hledání pravdy. A takový byl Josef Křešnička. Svůj svět snů, fantazie, ideálů cti a hrdosti proměňoval v pohádky – ty opravdové pro děti, jiné v podobě prózy nebo divadelních her pro ty ostatní.
Máme-li hledat nějaký vzkaz, mířící aktuálně do dnešních dnů, vypůjčíme si pár Josefových slov, napsaných s jistou dávkou nadhledu, vážnosti a vtipu zároveň: „Máme-li něčeho dosáhnout, musíme udržovat jistou míru míru, i když ozbrojenou myšlenkami vyslovenými i nevyslovenými.“ Právě jeho tvrdohlavost, živená vírou v nezastupitelnou roli regionální kultury a podpíraná malými radostmi a úspěchy, jej osvobozovala stejně jako Dona Quijota z jeho melancholického myšlení a pronikala do něj novou silou. V těch okamžicích Josef nalézal nový důvod k žití, k boji za něco, ke snění, k přesvědčování. To vše zrcadlí a autenticky postihuje právě jeho první beletristický text s příznačným názvem Jiná jména smrti, který se po více než pětadvaceti letech dočkává svého vydání. Není náhodou, že znalcům regionu, míst kolem Němčic, vesnice, kde Josef žil a psal, přijde v nemálo momentech ten text až příliš obrazotvorný, asociativní – ano, Josef v něm byl inspirován konkrétními osobami, nechal promluvit jejich charaktery, obnažil dennodenní i výjimečné události soužití komunity malé vesnice šumavského Podlesí v dobách ne zcela dávných, v socialistických kulisách.
Příběh Jiných jmen smrti by mohl nést mnoho různých podtitulů. A jeden z nich by byl „z dějin památkové péče let minulých“. Ano, takhle to bylo. Chátrající národní kulturní dědictví bylo doprovázeno nezájmem a chátráním celé společnosti. Stát se staral jen výběrově a naoko, zásluhy na zachování dědictví předků ležely na jednotlivcích. Jak píše Josef Křešnička, nečinné čekání na lepší zítřky bylo tím jiným jménem smrti. A píše o věcech aktuálních tehdy i dnes. Umírání krajiny, popírání tradic, neúcta k dílu předků jsou jiným jménem smrti i pro nás. Josef také připomíná, jak z toho ven. Nemlčet, upozorňovat, propojovat se s podobně smýšlejícími. Občas se i uchýlit ke lsti. Příběh je sice situován do autorova kraje – jména Jiřetice, Předslavice, Milodráž, Nahořany, Čekánka, Jakub Bursa jsou všem dosti známá – ale mohl by se odehrát kdekoli, kde je ve vsi zámek nebo jiná památka v péči socialistického státu. Pokud na tento kraj ještě více zaostříme, vidíme, že autor umisťuje hlavního aktéra příběhu a děj kolem něj do hospody. Sám tam i chodil a skrze příběh i odpovídá na otázku proč.
Zvolil-li Josef Křešnička jako úvodní motto příběhu a námět své sice hospodské, ale svým charakterem přece filozofické úvahy sousloví „Dnes za peníze, zítra zadarmo“, intuitivně zvolil správně, protože ta slova – a zvláště jejich pořadí – skrývají všechen paradox a tíhu života i doby. To heslo totiž není jen Bursovým nápisem na štítu staré hospody v Miloňovicích z roku 1843. Známe ho přece už z počátku devatenáctého století od německých pohádkářů bratří Grimmů: v pohádce O vyučeném lovci musí princezna odejít do lesa, zřídit tam hostinec, vařit v něm pro příchozí, ale nesmí za to chtít žádné peníze. Na vývěsním štítu má napsáno: „Dnes zdarma, zítra za peníze“. Teprve poté najde pravého ženicha, na něhož čeká. Ale ačkoli toto heslo zní podobně jako to miloňovické, je ve svém smyslu i pořadí slov právě opačné – zdarma pohostíme chudé poutníky už dnes. Nejdříve milosrdenství, kšeft až zítra. Podvědomě cítíme, že tak by to mělo být.
A ještě jeden příklad: v české filmové pohádce Honza málem králem z roku 1977 přichází Honza do zcela prázdné hospody, kde chytře přehádá hostinského. A nad hlavou jim oběma visí tabulka „Dnes za peníze, zítra zadarmo“. Honza vyhraje a hostinský musí pořadí slov otočit. Střih, a hospoda je najednou plná hodujících lidí – pod tabulkou „Dnes zadarmo, zítra za peníze“… Ale i tohle je pohádka.
Jsme přesvědčeni, že hospodskou i společenskou skutečnost, před kterou Josef Křešnička varoval, nejlépe vyjádřilo populární ruské dětské sci-fi Neználek na Měsíci. Tam Neználek přichází do občerstvovacího podniku, který má nad vchodem nápis „Dnes za peníze, zítra na dluh“. Tak se snažme, abychom naší společné minulosti nic nedlužili.
Naše doba víc než kdy jindy bez ohledů a bez úcty vytváří násilí různých podob a produkuje své nové záporné hrdiny. Ti nás napadají svou agresivní iluzí, a přesto sklízejí obdiv. A tak i dnes před očima mizí pod rouškou pokroku cenné budovy, aby je nahradily vyšší, výrazem však mnohdy bezduché, stejně tak úrodnou půdu ve velkém nahrazují průmyslové haly. Mezilidské vztahy ovlivněné soutěžením, měřítkem úspěchu a peněz jsou pak rámcem všeho toho konání. Je zde dnes vůbec ještě místo pro staré, směšné, nemoderní Dony Quijoty? Vždy, když už pochybujeme, vzpomeňme si na Josefa Křešničku, jeho život. Hned máme po ruce zřetelnou odpověď. Ano, místo pro ně stále existuje.

Ivo Kraml, Radek Lunga / Sdružení pro obnovu Dobrše, listopad 2017 – prosinec 2019

INFORMACE PRO ZÁJEMCE O ZAKOUPENÍ KNIHY BUDOU K DISPOZICI VE ŠMIDINGEROVĚ KNIHOVNĚ.

Místo konání:
Šmidingerova knihovna, Strakonice, oddělení pro dospělé
Datum konání:
04.12.2019 - 06.01.2020
Vloženo: 28.11.2019
facebook Google Plus e-mail Tisk
Reklama

Další aktuální články z kategorie Region

Darujte ponožky lidem bez domova

Datum konání: 01.12.2019 - 29.02.2020

Nezisková organizace PREVENT 99 z.ú. pořádá od 1.12. 2019 sbírku ponožek. Darované věci poputují k lidem bez přístřeší. Sbírka bude otevřená celou...

UdálostPREVENT 99 z.ú.

Darujte ponožky lidem bez domova

Vánoční koncert - Marian Vojtko

Datum konání: 14.12.2019

předprodej od 4.listopadu nebo 30min. před začátkem akce

Koncert

Vánoční koncert - Marian Vojtko

Vánoční koncert - Pošumavská dudácká muziky a Hlasoň

Datum konání: 08.12.2019

Vánoční koncert Pošumavské dudácké muziky a smíšeného sboru Hlasoň Rytířský sál, začátek 19:00 hod.   Délka akce: 90 minut

Koncert

Vánoční koncert - Pošumavská dudácká muziky a Hlasoň



www.zivy-region.cz

Home|Sport|Region|Kavárna|Služby|Inzerce                        Napište nám |Administrace

Cílem webu Živý region je infornovat o dění na Strakonicku, Blatensku, Vodňansku, Volyňsku a Horažďovicku, ale i Prachaticku, Vimpersku nebo Písecku. Chceme pomoci  jednotlivcům nebo organizacím dát vědět o jejich činnosti. Nabízíme pomocnou ruku a bezplatný prostor pro prezentaci všem, kteří pořádají sportovní, kulturní nebo i úplně jiné akce pro veřejnost.

facebook Google Plus e-mail Tisk
www.zivy-region.cz on facebook
© 2014 Živý region