Živý region STRAKONICKO

Ne pokleslé hudbě

Možná Hudební masakry také znáte. Články rozebírající bizarní videoklipy, příšerné písničky a ještě příšernější interpretaci. Jarda Konáš takto pro většinu lidí objevil Marii Pojkarovou, Martina Jakubce, Helenu Vrtichovou, Sharlotu nebo skupinu Kapka (Kapesní kapela). Na internetu je tato jeho „Katovna“ fenomén, řada lidí ji sleduje pro pobavení, další rozčiluje doběla.

„Konáš by potřeboval proplesknout, třeba by se mu v palici rozsvítilo... Já tedy panu Konášovi velice fandím a Hudební masakry mě vždy pobaví. Vzhledem k tomu, že akce hromadného ničení sluchu nevyhledávám, vůbec jsem netušila, co jsou lidé ochotní poslouchat... Občas kouknu na nějaký díl Hudebních masakrů... Ještě jsem nepochopil, k čemu tenhle podřad (pardon, pořad) slouží (kromě zviditelnění toho fešáka, co to uvádí). A tak se ptám: národe český, jsi fakt tak blbý, že se přeš s nějakým nýmandem, který se snaží být jaksi nad věcí? Kdo ho jmenoval jako odborníka a kritika?“

Málokdo ale tuší, že Hudební masakry Jarda Konáš rozjel z bohulibého úmyslu pomoct mladým kapelám. Nešlo mu na rozum, proč si pořadatelé hudebních akcí místo původních skupin zvou různé revival bandy a další plagiátory. „Já se věnuju přes deset let hraní a organizování koncertů. Teď už nehraju, soustředím se hlavně na pořádání koncertů a promo, občas někomu píchnu s bookingem. Tím pádem jsem dlouhodobě s hodně muzikanty v kontaktu. Po koncertě jsme vždycky šli na pivo a řešili jsme, proč nemůžou do médií, co se tam hraje, kde s nimi vyjebal nějaký promotér, protože tam raději chtěl nějaký revival. Mladý kapely mají problémy nahrát cédéčko. Někde hrajou za párek a pivo, zatímco tam přijede revival a ten si řekne patnáct tisíc. To je nejhorší,“ popisuje Jarda Konáš vznik jeho blogu.

Asi před třemi lety ho sestřenice Tereza s kamarádem dokopali, aby si založil web, kde na podobné nešvary poukazoval a snažil se situaci napravit. „Tohle jsme řešili tak často, že jsem si uvědomil, jak je to velký problém. Že každý muzikant, který se v tom pohybuje, tak se ho to nějak dotkne. Ať už chce do rádia, nebo objíždí folkový festivaly, vždycky narazí na nějaký masakr nebo na něco, kvůli čemu se cítí odstrčený,“ dodává.

Že se trefil do černého, dokazuje nejen nabídka několika časopisů, aby masakry psal také pro ně, ale i vzrůstající křivka návštěvnosti jeho blogu, počet sdílení na sociálních sítích a především reakce lidí. Jak úvod napovídá, nejsou jen pozitivní, i když ty převládají, a Jarda dnes šéfuje hudebnímu magazínu Headliner, pořádá na téma masakrů besedy, má pořad v internetové televizi a dává rozhovory jako tento pro Galerii NE. 

„Blog na začátku četlo asi padesát lidí. Dneska vidím reálný dopady. Píšou mi promotéři svoje zkušenosti, jak se podle toho zařídili. Po roce a půl to začalo přinášet reálné výsledky v tom smyslu, že se moje názory, které jsem vyslal do světa, vrátily formou nějakých výsledků. Teď poslední rok už je permanentní zápřah, komunikuju se spoustou lidí, kteří posílají svoje poznatky a svoje dojmy, svoje zkušenosti. Dokonce v několika případech funguju jako konzultant, pomáhám třeba s dramaturgií festivalů.“

Co Čech, to pořadatel Glastonbury

V muzice platí víc než kde jinde, že jí rozumí každý, a pokud o Češích platí, že jsme národem trenérů fotbalové reprezentace, u muziky to je stokrát zesílené. I Jardovi často spílají do samozvaných expertů, zaujatosti, obviňují ho z nekalých úmyslů. On to ale odmítá s tím, že na nikoho neplive síru, jen se podrobně věnuje jeho tvorbě a procesu na ní vydělat. Špatný muzikant Jardu nezajímá, pokud se nesnaží publikum balamutit a prodat mu šunt. „Zajímají mě interpreti, kteří to myslí vážně a chtějí ten produkt prodat; že si někdo nahrává doma na webku něco pro srandu, to za masakr nepovažuju,“ přibližuje filtr, podle kterého se rozhoduje, o čem psát.

Ze začátku vcelku pochopitelně čelil obvinění, že Hudební masakry jsou jen další blog, na kterém si autor chladí žáhu a vztek. On ale (ne)hudební tvorbu v článcích rozebírá z mnoha pohledů a předkládá čtenářům argumenty. „Snažím se psát zdvořile, slušně, věcně a tak, aby to bylo právně nenapadnutelný, protože mám nějaký vzdělání, co se týče psaní a publicistiky. Držím se určitých novinářských zásad. Ve chvíli, kdy se na mě někdo obrací, že jsem někoho urazil, že se do někoho navážím, tak se ho ptám, jestli vůbec četl ten článek. Lidi mi často vytýkají věci, které jsem neřekl.“

Aktuálně diskuse pod jeho články a facebooková skupina žije kauzou Turbo. Fanoušci skupiny, jejíž největší hit Hráč nedávno díky Jakubovi Horákovi znovu ožil na Facebooku, se proti Jardovi Konášovi vzbouřili a zasypali ho nadávkami. „Konflikt vznikl na základě názoru, kde jsem vyjádřil, že radnice z veřejných peněz pořádají městské slavnosti s mizernou dramaturgií. Místo toho, aby podporovaly místní mladé kapely či kluby a prostory, které se jim věnují, a mají tak na kulturu v regionu reálný dopad, raději jdou na jistotu a pozvou si na náměstí někoho, kdo zpíval už v normalizačních estrádách, jako třeba Víťu Vávru nebo Turbo. To je celý. Jenže fanoušci Turba tu myšlenku ignorovali a vzali si z toho všeho akorát domnělou představu, že jsem nějaký ubožák, co akorát uráží kapelu jejich srdce. Ačkoliv si dávám pečlivý pozor, abych se urážkám i drzosti vždy vyhýbal,“ popisuje publicista. 

Podobně jako příznivci Turba podle něj reagují fanoušci Lucie Vondráčkové nebo Michala Davida. „Oni si něco ve své hlavě vymyslí, to se mi snaží dát do úst a za to mě napadají. Takže já jim už při prvním kontaktu musím vysvětlovat, že jsem to neřekl. To už ovšem neslyší, mají už utkvělou myšlenku a tu neopustí. Pak jsem v pozici, kdy jakákoli komunikace s nimi je ztráta času. Protože jsem ale trpělivý a slušně vychovaný, snažím se jim říct, že jsou na omylu nebo mě pro jejich rudo před očima nepochopili. Je to marný boj,“ směje se Jarda Konáš.

Někteří hudebníci a jejich producenti jdou ještě o kus dál a domáhají se stažení článku pod pohrůžkou žaloby. „Když si zadám Kapesní kapela Kapka do vyhledávače, váš článek vyjede dřív než moje stránky. To mi může odradit zákazníky. Už jsem kontaktoval právní oddělení Seznamu, že mě váš odkaz nade mnou diskriminuje,“ snažil se Jardu vtipně přesvědčit jeden z jeho cílů. Smazání se ovšem nedočkal ani on, ani nikdo jiný. Jarda Konáš jednoduše trvá na svém ne pokleslé hudbě.

Výhrůžkami to z 99,99 % také končí. Až na jeden mediálně proslulý incident, kdy vítěz soutěže Zlatý David přišel do pražského klubu Roxy převzít cenu a chráněn tlupou kamarádů poplival chudáka moderátora večera, který s Hudebními masakry neměl nic společného. „Většinou to jsou uražená ega. Snažil jsem se vysvětlit, čím to je. Mám na to vlastní pravidlo. Ti lidé čekají deset patnáct let, až se o nich bude psát, čekají na ten telefon z Lucerny, jestli by neráčili si u nich zazpívat, čekají na ty oslavné ódy, a pak první a poslední místo, kde se o nich píše, jsou Hudební masakry. Tak jsou z toho uražení,“ vysvětluje si takové chování Jarda Konáš.

Ani po třech letech se nezdá, že by téma Hudebních masakrů bylo vyčerpané. Denně mu chodí spousta mailů s tipy na klipy, plakáty koncertů, booklety cédéček. Že by si ale založil on sám kapelu po vzoru britských KLF, kteří pod pseudonymem The Timelords složili hit Doctorin‘ the Tardis a po vítězství v britské hitparádě vydali knihu Manuál – jak se dostat na vrchol hitparády, to prý nehrozí. „Ne že by mě nebavilo dělat muziku, občas doma vezmu kytaru, studoval jsem textařinu, občas něco napíšu. Bude mi za půl roku třicet, vyhovuje mi to, že můžu o muzice psát, můžu celý den poslouchat desky a mít čas věnovat se jiným lidem. Zjistil jsem, že mě mnohem víc naplňuje být v pozadí, doslova mužem za oponou, a věnovat se jiným interpretům, pořádat jim koncerty, pomáhat s promem, než abych sám s kytarou objížděl republiku,“ uzavírá Jarda náš rozhovor.

Jarda Konáš (*1985)

Publicista, hudebník

Studoval literaturu a textařinu. Hudbě se věnuje rovněž aktivně, vystupoval coby folkový písničkář, poslední roky už ale hrává vzácně a soustředí se na organizování koncertů, psaní textů a produkci.

Blog Hudební masakry založil v září 2011.

Každý rok uděluje anticeny Zlatý David.

Od roku 2014 také vede tabletový hudební měsíčník Headliner

Projet Galerie NE

Autor: Pavel Eichler
Foto: Jana Kusalová

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat. Klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/