Živý region STRAKONICKO

NA NĚKTERÝCH MÍSTECH SE DOSPÍVÁ RYCHLEJI

Pod řekou Moravou prý vede tunel, kterým se dá zdrhnout do Rakouska. Jen je potřeba ho najít. Na životě na československo-rakouském pomezí v šedesátých letech minulého století ležela těžká deka, asi jako v každém „citlivém" pohraničním pásmu. Hlavní hrdina filmu režiséra Juraje Nvoty Jak jsme hráli čáru má tu výhodu, že kvůli dobrodružným výpravám, rvačkám se spolužáky a prvním láskám atmosféru doby a místa tolik nevnímá.

Malý Petr (Richard Labuda, vnuk Mariána Labudy) vyrůstá v péči prarodičů (Milan Lasica, Libuše Šafránková), protože jeho rodiče emigrovali do Vídně a od té doby se ho prostřednictvím úřadů marně snaží získat. I proto Petr vymýšlí nejrůznější způsoby, jak se přes čáru dostat, pro což má čím dál menší pochopení velitel místních pohraničníků (Ondřej Vetchý).

Mnohem větší problémy má ale Petr s partou černogardistů, kteří si libují v trápení slabších dětí. Třeba i jejich občasným přivazováním k mučednickým kůlům. Mezi ty, kteří jsou na Petrově straně, patří „pomalejší" spolužák a velmi sympatická kamarádka, kvůli nimž se s černogardisty neváhá opakovaně a důkladně poprat. Jak se šedesátá léta chýlí ke konci a poměry v zemi se dramaticky mění, otevře se nakonec i před Petrem vysněná cesta přes hranice.

Vyrazit na ni ale znamená ztratit prarodiče, kamarády a nezapomenutelná dobrodružství. Když je vám „náct", máte v životě přece jen jiné priority. „Příběh je Amarcordem malého chlapce, který vyrůstá v pohraniční obci, kde ve společnosti přátel a nepřátel prožívá své knoflíkové války, první lásku, první zradu, první zločin a první trest," srovnáním s Felliniho klasikou výstižně glosuje režisér Nvota svůj film.

Ten je cenný právě tím, že dobu nedávno minulou nahlíží originálně dětskýma očima a tím ji zpřístupňuje i mladšímu divákovi.