Živý region STRAKONICKO

Promotér je osoba, která se snaží zviditelnit určitý produkt, značku nebo službu. Promotéry zná a potřebuje i kultura. K těm úspěšným patří Robin Mikušiak, služebně jeden z nejstarších v jihočeském regionu.

Jak se promění řadový konzument kultury v promotéra?

U mě to bylo tak, že v letech 1994 a 1995 jsme se s několika kamarády ocitli párkrát za sebou na tanečních parties, které tady pořádali cizinci z různých koutů západní Evropy. Člověk zvyklý chodit na diskotéky si najednou připadal, jako by ho vysadili na Měsíci. Slyšel jinou hudbu, viděl jinak oblečené i odlišně smýšlející lidi, až neskutečně pohlcené určitým stylem kultury. Jejich oddanost společné věci bych přirovnal k počátkům hnutí hippies. Celé mě to uchvátilo a řekl jsem si, že zkusím uspořádat něco podobného.

Čím jste odstartoval?

V neokoukaném prostředí Holešické tvrze poblíž Zvíkova jsem v devadesátém šestém zorganizoval Open Air Energy Experience. Povedlo se mi sehnat docela slušné peníze, přišly asi 2 000 lidí. Za dobrým výsledkem stála i relativní maličkost - jeden z kamarádů, s nimiž jsem do toho šel, byl DJ a znal ryze praktické věci, jako je například lepení plakátů. Může to vypadat legračně, ale on věděl, jak lepit, čím lepit, kde lepit. Za rok jsme akci reprízovali, jenom nám nepřálo počasí. Dalších sedm osm let jsem dělal věci týkající se čistě taneční scény, která byla v největším rozmachu. Hudební styly house, techno a další se těšily velké popularitě a ještě příliš nepodléhaly komerci. Představovaly nový životní styl.

Stal jste se profesionálem, čili je možné uživit se promotérstvím na kulturním poli?

Pro mě to zpočátku bylo hobby, které občas přineslo nějaký výdělek. Jindy jsem naopak musel doplatit, když se úplně nezadařilo. Postupem času se mi stalo pořádání akcí regulérním zaměstnáním. Mezitím jsem taky pár let fungoval v nadnárodních společnostech Microsoft nebo Sony. Teď se pohybuji na pomezí promotéra a produkční a reklamní agentury. Živit se tím dá, je to jako každá jiná práce, ale od svých začátků si pamatuji spoustu lidí, kteří měli takový úmysl, jenže se pouštěli rovnou do velkých projektů. Chtěli být rychle slavní a většinou nedopadli moc dobře. Mám vyzkoušené, že se vyplatí postupné kroky. Osahal jsem si prakticky všechno a zaskočím třeba na baru nebo jako ochranka. Během akce jsem připravený dělat cokoliv a většinou vím, jak na to.

Mluvil jste o taneční scéně. Posunul jste se ještě někam dál?

K muzice a tanci se přidaly extrémní sporty jako skateboarding nebo MTB (mountain bike, pozn. red.). Exhibice s prkýnky se automaticky spojovaly s muzikou. V Písku jsme pořádali Slopestyle Contest, největší závod v České republice, velkou a drahou akci, na níž jezdily i zahraniční hvězdy. Návštěvnost se pohybovala mezi 8 až 10 000, večer následovala afterparty a kulturák praskal ve švech. Snažím se pořád dělat něco nového, co ostatní lidi nenapadne, nebo si řeknou, že to nejde, a tohle bylo fakt zajímavé. V nedávné minulosti jsme s kolegy dvakrát po sobě zkusili připravit městské slavnosti Dotkni se Písku. Přestože zrovna propukala ekonomická krize, měli jsme návštěvnost kolem 25 000, což od té doby nikdo nezopakoval.

Loni se vám povedlo prorazit do jihočeské metropole jako pořadateli výrazné akce Město lidem, lidé městu. Do paměti účastníků se zapsala hlavně část nazvaná Krajinské korzo. Skončila velmi úspěšně, že?

Dá se tak soudit podle ohlasů většiny zúčastněných i členů různých komisí z radnice. Základem bylo, že jsme vyhráli grant, bez něhož bychom neudělali nic. Akce probíhala celý týden a skládala se z Krajinského korza, Pouštění vodních lampionů štěstí na řece Vltavě a Osvětlení památek v Českých Budějovicích. První dvě části byly extrémně úspěšné a pokud získáme grant znovu, vrátíme se k nim a rozšíříme je. Korzo v Krajinské ulici bylo záležitostí víkendu, během něhož jsme úplně změnili tuto historickou lokalitu, která jinak v důsledku nesourodě vyzdobených obchodů nevyhlíží moc vábně. Přivezli jsme asi 350 m² živého trávníku, keře, stromy a využili jsme nádherné sochy Michala Trpáka imitující lidi s deštníky padající z nebe. Program vyplnily převážně domácí subjekty, o zábavu se starali budějovičtí umělci. Od workshopů pro děti přes swingové kapely, tanečníky až po moderní cirkus. Všechny věkové skupiny si tam něco našly, nejvíc si užily rodiny s dětmi.

Nosíte v hlavě nápady pro druhý ročník?

V případě udělení grantu máme šanci dostat se na lepší startovací čáru i díky tomu, že jsme si při premiéře naklonili některé sponzory. Troufám si odhadnout, že program může být o level i dva lepší. Krajinskou jsem loni dělal společně s Mírou Vodákem z CBArchitektury a holkama z Kredance, s ateliérem Tvor a lidmi z Trhu u Vrby. Spolupráce v této sestavě by měla pokračovat. Rádi bychom nafoukli program směrem do Hroznové ulice a na Piaristické náměstí. Konkrétně na tomto místě může moc hezky působit vystoupení velkého hudebního souboru. Holky z Kredance už mluvily s novým ředitelem Jihočeské komorní filharmonie (Otakar Svoboda, viz Semtam č. 26), který je nakloněn této myšlence.

Rozsah vaší činnosti poměrně dost závisí na grantech. Rozumím dobře?

Bez grantů nedáme dohromady žádnou větší akci. Zaplať Pán Bůh za to, že představitelé jihočeských měst a obcí jsou natolik osvícení a podporují kulturu z rozpočtů. Tento způsob financování dává naději také dalším projektům, které plánujeme v brzké době. Líbilo by se nám uspořádat rozsáhlejší taneční párty na budějovickém výstavišti a rádi bychom v Písku po mnoha letech vzkřísili majáles.

Novodobou tradici majálesů už zavedli studenti v jihočeské metropoli. Počítáte se srovnatelnou událostí?

Písecký majáles by měl být klasický a rozměrově menší. Denní program s průvodem bychom zasadili do městského centra. Za ideální místo pro večerní zakončení považujeme letní kino. Bude-li dost prostředků, připravíme na druhý den workshopy, přednášky, prostě osvětu, aby se to neskládalo jenom ze samé zábavy a něco se lidi dozvěděli. Budějovickému majálesu jsem od počátku velmi fandil. Považuji ho za obrovsky progresivní. Moc se mi líbili vystupující umělci nebo zájmové diskuse. Loni jsem si užil přednášku Vladimíra 518. Obdivoval jsem celý koncept, který je nastavený úplně jinak než v ostatních velkých městech včetně Prahy, kde vystupují Chinaski a další kapely dosažitelné skoro všude. Postupně ale přestávám rozumět tomu, jak budějovický majáles může fungovat. Myslím, že v pořádajícím týmu by měli mít někoho staršího, kdo není student a rozumí produkci. Mentora, jenž řekne, tohle je výborný nápad, ale nezapomeňte, že stojí 100 000 a v pokladně máme posledních 50.

Co dalšího chystáte v letošním roce?

Na první víkend v září připadne druhý ročník píseckých Slavností piva. Nikdy mě nenapadlo, že bych měl dělat pivní slavnosti, vždyť skoro vůbec nejsem pivař, ale dostal jsem se na podobné akce v různých koutech republiky i za hranicemi, a když jsem viděl ty budějovické a táborské, napadlo mě udělat takovou věc podle mých představ. Loni nám přálo počasí, do Palackého sadů přišlo 8 nebo 9 000 lidí. Budeme se znovu snažit, aby tam byl kvalitní hudební program a od výrobců z kraje taky dobré jídlo, káva, dorty...

...počkejte, dorty k pivu?

Koukal byste. Dorty tam jely jako blázen. Do parku se hrnuly celé rodiny, ale pivo pili hlavně tátové a dospěláci mužského rodu. Logicky. V čem se letos odlišíme od jiných slavností, to je osvětový program. Pokusíme se příchozím co nejvíc přiblížit pivovarnictví jako relativně velký průmysl napojený na zemědělskou činnost. Vedle degustací nabídneme ukázky, jak se pivo vařilo ve 13. století, a pozveme sládky, kteří zájemcům vysvětlí všechny možné souvislosti. Naproti tomu se rozhodně neobjeví žádní političtí pohlaváři, ani soutěže typu, kdo udrží hodinu nebo dvě tuplák v ruce.

Vychutnáváte si kulturní podniky, které organizujete?

Většinou se necítím moc dobře. Musím být stále připravený řešit jakoukoliv komplikaci a zabraňovat průšvihům. Ale dám si jedno malé pivo, dva panáky a když opravdu cítím, že všechno jde, jak jsem si vysnil, tak se na půl hodiny někde zastavím, rozhlížím se a pociťuji radost, že se lidi baví a oceňují vychytávky, které jsme jim připravili. Zároveň si moc dobře uvědomuji, že návštěvníci se rozejdou domů, zatímco my musíme uklidit, vyúčtovat, dokončit výstupy pro naše partnery. Někdy si říkám, že bych radši stavěl domy. Na rozdíl od nich jsou víkendové akce jenom chiméry.

A potvrzují vám zpětné vazby, že má smysl angažovat se v kultuře?

Na malém městě, třeba v Písku, je zpětná vazba někdy ošemetná. Něco uděláte a někdo řekne, bylo to dobře, jen bych měl takovou poznámku. Což je super. Druhý prohlásí, že se mu to líbilo. Potom naneštěstí zbývá spousta takových, kteří nevidí vaši práci, ale hned si násobí počet návštěvníků cenou vstupného. Ukazují prstem, že máte snadné výdělky a vegetíte si. Nehodlám závistivcům nic vysvětlovat, každý si to může zkusit. Kulturu samozřejmě potřebujeme. Často se říká, že bojuje o peníze se sportem. Myslím, že stejně nutný je rozvoj ducha i těla, a obdivuji organizace jako Sokol nebo Junák, které už vychovaly generace trošku šikovnějších lidí. Nedovedu si představit, že všichni mladí skončí u notebooků a tabletů a budou se valit ulicemi jako tlusté koule.

Robin Mikušiak se narodil v Písku na Nový rok 1972. Získal maturitní vysvědčení na píseckém gymnáziu a podruhé na hotelové škole v Praze. Vystřídal několik zaměstnání a vždy něco organizoval. Zabýval se komunikací a BTL (Below the line) aktivitami. V kultuře se profesionálně pohybuje bezmála 20 let. Uspěl hned se svojí první promotérskou akcí, kterou byla Open Air Energy Experience na středověké tvrzi. S přehledem se zhostil také dvou ročníků městských slavností, které pořádal v rodném městě. Otec pětiměsíční dcery Amelie vede agenturu Free production a zároveň pracuje v občanském sdružení Prostor pro všechny.

Vyšlo v Semtam 28: zde
Facebook: https://www.facebook.com/semtamcb