Živý region STRAKONICKO

Přinášíme další díl z řady o nadšených, jimž je divadelní opona a smích diváků bližší než komukoliv jinému. Tentokrát jsem nakoukla pod pokličku hrnce, v němž se vaří staré dobré loutkové klasiky. Čtěte o borovanské Jiskře, ochotnících, hasičích, kteří začínali s loutkami ze začátku minulého století...

Pár dní po zahájení olympiády s potěšením zjišťuji, že ne zcela každý touto událostí žije naplno a že na světě jsou tací, kteří místo zírání na biatlon vezmou dětičky a vyrazí na osvědčenou loutkařinu. I já jsem vyrazila, a konkrétně do Borovan. Tam totiž už dlouhá desetiletí baví děti i dospělé ochotnický loutkový soubor Jiskra.

V neděli odpoledne před druhou hodinou vcházím do místního hasičského klubu, který slouží i jako kulturní sál. Dětičky už se srocují v řadách a netrpělivě čekají na pohádku. Dnes je na programu Kašpárek sluhou u čaroděje. První dějství posedávám v řadě mezi dětmi a sleduji malého roztomilého kašpárka a poslouchám rozverné písničky.

Na druhé dějství mě zve vedoucí souboru Helena Soldánová do zákulisí mezi herce. Dokonale technicky propracované zázemí je fascinující. Každý perfektně ví, co má dělat a ještě se během představení stačí prohodit pár vtipů. Atmosféra před i za oponou je skvělá. Na borovanské loutkáře chodí dospělí s dětmi v hojném počtu, a proto se pohádka hrála hned dvakrát.

O ševci Nováčkovi a jeho dřevěném theatru

Po představení mě bere pamětník souboru Václav Hanzal do skladu loutek a začne vyprávět příběh celého loutkového divadélka. Z prosklených vitrín na mě hledí několik desítek párů očí, které už odehrály nejednu premiéru. K těmto zhruba třem desítkám loutek se váže zajímavý, až skoro pohádkový příběh.

Byl žil jeden malý Pepík Nováček. Jednoho dne dostal od svého táty nůž a jal se vyřezávat malé dřevěné figurky. Když přišlo na rozhodování o budoucím řemesle, vybral si tehdy řemeslo ponižované, a totiž ševcovinu. Na rozdíl od ostatních ševců si ale Nováček zakládal na svém díle a zajistil tak sobě prosperitu. Pořídil si byt i s krámkem v Českých Velenicích.

Ouvej mu ale začalo být, když do světa obuvnictví vstoupil Baťa. Živnostníci krachovali a tento neblahý osud nevyhnul se ani Nováčkovi, který se přestěhoval zpět do Radostic nedaleko Borovan. I přemýšlel tehdy, jak uživit rodinu s dvěma dětmi.

Vzpomněl si na Matěje Kopeckého a rozhodl se vyrábět pimprlata. Nerad se chlubil svým dílem, jelikož se bál, aby sousedé nepoznali, koho si vybral za mustr. Nakonec se ale schýlilo k tomu, že se z obuvníka a řezbáře stal i principál a v Radosticích se začalo hrát divadlo.

S bratrem tesařem postavili v hospodě U Frdlíků jeviště. Příběh loutkového divadla v Radosticích pak vyvrcholil 27. ledna 1935 Jiráskovou Lucernou. Nováčkovy loutky se staly základem pro hry ve Velešíně, Lišově a zejména v Borovanech, kam je jejich tvůrce prodal. Za celou kolekci si tenkrát naúčtoval 5 000 korun plus stokorunu za dopravu vozíkem.

Rakušáci to chtěli koupit celý

Dnes hrají borovanští s novějšími loutkami, jejichž výrobu zajišťuje umělecká výrobna na předměstí Znojma. Cena nové loutky se pohybuje kolem 3 500 korun. Hodnota jedné historické figury je ale nevyčíslitelná: „Dokonce tu před pár lety byli na exkurzi Rakušáci a chtěli koupit celé divadlo. My si ale chceme zachovat svoje tradice," vzpomíná pan Hanzal, který v divadle vystřídal všechny možné funkce od vodění po mluvení a režii. Dnes funguje jako „pozorovatel". „Vždycky když zkoušíme, tak si děda dělá poznámky a my jen trneme hrůzou, co si na nás vymýšlí," usmívá se jeho dcera, nynější vedoucí a režisérka souboru Helena Soldánová.

S historickými loutkami už se dnes nehraje. Nejsou příliš pohyblivé, na rozdíl od nových marionet mají omezený pohyb díky jedinému vodícímu drátku. „Naposledy jsme s nimi hráli při slavnostní příležitosti výročí 550 let od úmrtí Jana Žižky. Odehráli jsme asi sto let starou hru O Žižkův dvorec, kterou napsal Jan Petřík, což byl pán, který založil Žižkovo muzeum," loví v paměti pan Hanzal.

Rusáci zase okupovali

Nejen dřevěné figurky mají za sebou své. Právě milý a ochotný pamětník, 84letý Václav Hanzal, začínal s divadlem v roce 1945 jako žák měšťanské školy. S historickými loutkami hráli už jako školáci, poté byly loutky uloženy v zámku a upadly v zapomnění. Pan Hanzal o nich ale věděl, jelikož dělal 22 let školníka právě na oné základce a když v roce 1955 založil soubor, s ostatními mladými loutkáři marionety znovu objevili a oživili.

V roce 1968 začali mladí hasiči stavět borovanské kulturní a hasičské zařízení, o rok později ho otvírali. „Osmnáct měsíců jsme stavěli a měsíc jsme stávkovali. To když přijeli Rusáci. Tenkrát jsem vedl stavební deník. Dodnes si pamatuji znění zápisu. Stavba přerušena. Stávka. Okupace sovětských vojsk," říká loutkář, hasič a školník v jedné osobě.

Václav dělal vedoucího souboru 35 let. Nyní ho vede jeho dcera a krom ní je loutkami „zaměstnaná" celá rodina. Nejmladší pravnoučata chodí na každé představení. Borovanští mají jednu stálou scénu a jednu přenosnou, na které působí na zájezdech. Vedle klasických marionet využijí i obyčejné maňásky. S těmi hrají třeba na na již pověstném borovanském Borůvkobraní.

Borovanská Jiskra je jeden z mála posledních souborů na Budějovicku, který dětem nabízí klasické postavy jako jsou kašpárek, Honza, král, princezna. „Je vidět, že je o tento repertoár stále veliký zájem. V televizi a třeba i v Malém divadle pojímají loutkové umění velice moderně," říká pan Hanzal.

Na první představení letošního roku dorazilo 160 dětí. Neměly si kam sednout, a tak se Borovanští rozhodli vystupovat s pohádkou dvakrát.

A kde berou loutkáři hry do svého repertoáru? „Her je nedostatek, stále čerpáme z několik desítek let starých scénářů a upravujeme si je podle vlastních potřeb. Dnešní děti třeba neví, kdo je to rychtář, takže to musíme pozměnit," říká Václav. Do scénáře si pak loutkáři přidají scénickou muziku, zvukové a vizuální efekty.          

Unikátní baba

Pan Hanzal většinou propůjčoval loutkám pohyb. „Vodit marionetu není žádná legrace. Třeba kašpárek má jedenáct nití. Já jsem spíše vodil, a protože ráčkuji, mluvil jsem jen občas třeba radní, u kterých je to výhodou," usmívá se.

Kulisy pro divadélko vyrábí rybář z povolání, pan Adamec. „Vždycky nám namaluje, co je třeba. Máme ale málo prostoru," posteskne si občas pan Hanzal, ostatně stejně jako každý, kdo měl někdy co do činění s divadlem. Všechny loutky má stejně rád a do muzea by je nikdy nedal. „Třeba tahle ježibaba je unikát," bere z vitríny řemeslně dokonale zvládnutou babici.

Jediná jejich chyba je právě v omezené pohyblivosti. Z jejich výrazů ale dýchá historický duch a já si umím živě představit dobové loutkáře na nádvoří nějakého hradu či zámku, jak zvesela vdechují život těmto dřevěným kráskám.

Loutkářský soubor Jiskra

Borovany u Českých Budějovic
Rok vzniku: 1955
Počet členů: cca 20
www.sdhborovany.cz